Doc.Mirka Pokorná – klavírista světového významu a širokého repertoálu, kde na prvních místech stály opět Chopin, Liszt, Brahms, Schumann, ale i Prokofjev, Rachmaninov, Skriabin, kladla důraz na  přesný prstoklad, propracovanou techniku, především úhozy, pasáže a skoky. Z těchto atributů dokázala vytěžit velice jemnou kaskádu tónů v pianissimu, jako stejně lehce přejít k robusnému forte.

Když jsem psala o svém prof. Miloši Mikulovi, napadlo mě, že by bylo dobré seznámit čtenáře s linkou jeho výuky, kterou jsem za svou dlouholetou pedagogickou činnost trochu protáhla a obohatila. Jestli by se mezi těmito dvěma pedagogickými pracemi nechalo napsat matematické rovnítko nebo značka pro konjunkci, nevím, jisté je, že se mi tento princip líbil a stal se mým vzorem a náplní, protože:

Miloš Mikula nikdy nevyžadoval žádné memorování prstových cvičení ani stupnic a akordů, ale vždy dokázal v určité skladbě vytáhnout daný problém na světlo boží tak, aby jeho žák na něm s chutí zapracoval a při tom prožil emočně něco, jako když vášnivý luštitel vyřeší  křížovku nebo složitý hlavolam. U dětí využíval nadšení a kreativity, kterou potom rozváděl do podoby jejich možností a schopností. Studentům byl vždy nápomocen ke zkouškám pro jejich zvolený hudební obor a s přehledem se všemi obsazoval první místa v tehdejší jediné amatérské soutěži „Labská vlnka.“ Po třech letech společné práce jsem od něj obdržela glejt, který mě opravńoval k výuce a pak jsem se se svým učitelem rozešla, neboť mě propustil do světa a já jako mladý tovaryš jsem musela pokračovat sama. V té době jsem se seznámila s doc. Mirkou  Pokornou, pod jejímž vedením jsem sama pokračovala ve studiu klavíru, ale to co zůstávalo v mém životě hlavní, byla práce s dětmi. 

A tak již v roce 1986 vzniklo naše OHU - Odborné hudební učiliště, jehož kmotřičkou se stala sama slavná pianistická hvězda M. Pokorná, které bylo v roce 2000 přejmenováno na O.K.O. „Odborné klavírní oddělení.“ Proč?  Naprosto z praktického důvodu. OHU vzniklo ještě za totality jako soukromé učiliště, které mi bylo povoleno ministerstvem kultury jako mimořádnému studentu „Hudební vědy“. Po sametové revoluci jsem ale u rodičů s tímto jménem začala silně narážet, neboť měli ve svých představách zabudováno, že učiliště je něco druhořadého vzhledem k nově vzniklým ZUŠ.  A nyní k otázce jak pracuje O.K.O. a co může  zájemcům nabídnout?

O.K.O. pracuje  v podstatě pro všechny zájemce věkových i sociálních vrstev, kde nabízí výuku od prvních klavírních krůčků až po výkonnost 2. ročníku konzervatoře. U malých dětí je dobrá motivace s výtvarným nebo pěveckým vyjádřením emocí každého dítěte jak samostatně, tak ve dvou, ale i ve skupině. U dětí školního věku jde většinou o inviduální výuku, kde podle osobních  schopností zařazujeme i čtyřruční hru. Pro zájemce vyspělejší může O.K.O. poskytnout i teorii pro konzervatoř a pedagogické školy, základy dějin hudby s poslechem CD. Do našeho OKA se mohou přihlásit i děti dyslektické a s jemnými dysfunkcemi jako do rehabilitačního projektu.

A nyní k mé práci samotné. Za svou dlouholetou praxi v tomto oboru se mi skutečně podařilo vytvořit jakousi svojí specifickou klavírní školu, protože v sobě nese nové netradiční prvky, do jejíhož archívu se mi podařilo nasbírat množství specifických etud, skladeb a skladbiček, které účelově propracovávají  techniku, pasážová cvičení, akordy a stupnice samotné, které děti odmítají hrát a které nejsou nezbytně nutné pro dítě, které netouží se stát pianistou. Přesto vyžaduji, aby se hrálo technicky dobře! V OKU si může zahrát každý jen pro radost a rozšíření vzdělání, ale musí hrát standartně.

Co dodat:

To, že několik žáků udělalo konzervatoř a muzika se jim stala profesí, mě těší. To, že mě mnozí dospělí žáci zastavují a vzpomínají na naše hodiny nebo mi zase svěřují své děti. To mě samozřejmě hřeje, ale to, že jsem se naučila vnímat svoji profesi jako službu bližnímu, to mě opravdu povznáší. Když vidím dítě, které přes poruchu motoriky a koncentrace, zahraje jednoduchou lidovou písničku, dokáže se poprat s posůvkami a prosí mě, jestli by si mohlo zahrát Bacha nebo Burgmüllera, mám obrovskou radost a odpovídám vždycky „ano“ .  Moc dobře vím, do jaké se pouští dřiny právě se svým handikepem. V tomto případě nevadí, že některé tóny jsou tak trochu odsekány nebo, že udělá sem tam chybu. Hlavní věc je, že si to přeje samo, že do toho vloží celé své poctivé srdce, volný čas a  také kus odvahy to předvést svým kamarádům a být mladším příkladem. Nápomocné jsou i oblíbené čtyřruční hry, kde se žáci učí respektovat jeden druhého, držet rytmus a vytvářet nejjednodušší komorní hru. Co na tom, jestli patnáctiletí nemohou zvládnout předepsané tempo, důležité je, že se o to pokouší, že si za tím účelem vyposlechnou doma CD a že i  jejich rodiče a malé děti budou, díky jim, nadosmrti vědět, jak vypadá první řada  Slovanských tanců a  fragmenty některých Beethovenových symfonií. Že sami kriticky zhodnotí, že druhou symfonii Mozarta nezahrají nikdy jako absolventi konzervatoře, ale že se musí spokojit s výsledkem, který sami dokáží, když studují na gymnaziích a budou mít profesi úplně jinou a že čas, který mohou této profesi pro svou radost dát, často nevychází ani na hodinu denně. Co na tom,  že to není dokonalé, to patří jiným lidem, důležité je, že tuto symfonii pozná každý a že desetiletí kolegové při své hře s puzzlemi poslouchají Mozarta a mě prosí o zapůjčení CD.  Proto děkuji všem těmto úžasným dětem za jejich práci, ve které se zase zrcadlí ta má. A držím palce všem dyslektikům, kteří nebudou mít z českého jazyka jedničku, aby je ta má poctivě zasloužená, potěšila a aby si uvědomili, že mají něco navíc, co třeba ti druzí naopak nemají.

„Okáček- tleskáček“ vznikl roku 2010 jako malá odnož OKA pro malé a předškolní děti.

Cílem byla jakási přípravka, kde by se děti seznámily s intonací v podobě lidových písniček, které by se později učily při hře na nástroj, kde by již znaly jejich melodii a které si doplňovaly ještě malou barevnou kresbičkou s tématickým obsahem písně, rytmem, který by sami aplikovali na bubínku a základní stupnicí C dur s jejími notami, které si v hodinách osvojovaly jednoduchým zápisem a barevným kroužkováním. Do Okáčku se přihlásilo celkem jedenáct dětí. Čtyři byly ve věku tří a čtyř let, šest byly předškoláci. Z této setby vzešlo celkem osm rostlinek, které začaly hrát na nástroj. Dvě děti začaly hrát na flétnu, šest dětí se věnuje dodnes klavíru.

Další roky se „Okáček – tleskáček“ již neotvíral, protože se přihlásilo dost školních dětí na nástroj.