DANUŠE TRELLEROVÁ-VLACHOVÁ-aneb ŽIVOT HOUSLISTKY PLNÝ LÁSKY KE SVÝM BLIŽNÍM - 1.díl

      

Danuše Trellerová se narodila 29.4.1922 ve Vodňanech v jižních Čechách. Krátce po jejím narození se její rodiče přestěhovali do Plzně. Muziku do rodiny přinesl tatínek František navzdory tomu, že se musel vyučit truhlářem, neboť jeho otec - koželuh by nikdy nedopustil, aby jeho syn se zabýval a živil něčím tak podivným a nejistým jako byla právě muzika. Maminka byla obyčejná, citlivá dívka z vesnice. Malý František toužil hrát na housle. Ale jak to bývá, nikdo jeho citlivé duši nepopřál sluchu. Dokud žila jeho maminka, nic takového nepřicházelo v úvahu. Teprve, když chudák při porodu zemřela a otec se podruhé oženil, splnily se jeho sny. Jeho druhá matka milovala muziku také. A ač se to zdá neuvěřitelné,byla to právě ona, kdo ušetřil Františkovy na housle a kdo mu i později dal nějakou tu zlatku, aby si mohl obstarat noty. Po dlouhé touze a trpělivosti, nadešel konečně vytoužený den, kdy si mohl přinést domů vysněný poklad v podobě „Ševčíkovy školy.“ Cvičil zaníceně a s nadšením a jen Bůh ví, kam by jeho cesta vedla, kdyby nevypukla I. světová válka a on musel do ní odejít. Po těžkých útrapách války se vrátil domů, i když ne úplně zdráv. Právě na konci války, kdy už bylo téměř po všem, hodil osud do jeho blízkosti po doma vyrobený granát, jehož střepiny zasáhly loket pravé ruky. Nehybnost kloubu byla zlá, ale ještě horší bylo, že ruka se nehojila. Čas od času loket opuchl, podlil se hnisem a za velmi bolestivých procedur se hnis musel vymačkat ven, s nímž odcházely i drobné střepiny. Jednou se stalo, že jeho žena přinesla domů stříbrnou minci, která byla vyražená jako jubilejní k ukončení války. Škádlivě ji držela sevřenou ve své dlani, na oko s tím, že ji manželovi neukáže. Střídavě padala slova: “Ukaž! Neukážu“… „No tak ukaž! Neukážu!“ Škádlivá hra přešla u mladých manželů v honičku po kuchyni a když manžel svou ženu láskyplně chytil a chtěl ji pevně sevřenou ruku otevřít, projela mu loktem nesnesitelná bolest. V tu chvíli bylo hrátce konec, ale za to z ruky vyjel provokativně hrot něčeho velmi ostrého. Žena pana Františka byla velmi statečná. Vyvařila nůžky, vydezinfikovala je v domácí slivovici a po rozstřižení kůže, vyndala velký kus střepiny, za kterou se objevil i potok černé, páchnoucí krve. Po počátečním leknutí ránu dokonale vymačkala a vydezinfikovala již zmíněnou slivovicí. Pak každý den znovu a znovu převazovala hojící se ránu. Tentokrát bylo zhojení definitivní. Bohužel, loket nesl trvalé následky. Ruka v lokti zůstala ohnutá a již se nikdy nenarovnala. Byla to pravá ruka. Bohu díky. A tak si tatínek místo houslí koupil violloncelo, neboť tahy smyčcem se nemusely tak vysoko dotahovat a začal se na něj učit hrát. I z tohoto nástroje se brzy začala linout krásná muzika. Jeho tóny byly úžasně sametové a přitáhly prvního posluchače. Byla to právě malá Danuše, která se stala jeho prvním nadšeným obdivovatelem ...

Když bylo Danušce šest let, skončil její bezstarostný život svobodného ptáčete. Do muzikantské parády si ji vzal sám její otec, první a neoblomný učitel. Musela hrát dvě hodiny denně s tím, že je to jen nutný základ. Aby při své pedagogické činnosti nic neopomněl, sám prostudoval celou školu Ševčíka a všechny typy smyků. Paní Vlachová vzpomíná na svého otce s obrovitou láskou a uznáním. Sama říká, že už nikdo nikdy jí neuměl vyložit látku, jak do obsahu, tak do kvality, jako právě její otec.

Později začala docházet na hudební školu, kde se jejím učitelem stal prof. A. Svoboda - Bennewitzův žák, který byl především vynikajícím pedagogem. Chtěl aby jeho talentovaná žákyně šla studovat konzervatoř, ale Danuše se rozhodla pro klasické vzdělání - gymnasium.

Po maturitě vzhledem k talentu a výkonnosti přešla rovnou na AMU k prof. A. Plockovi. Odtud bylo už jen na dosah věnovat se muzice. Současně se jí naskytla i příležitost, přihlásit se do komorního orchestru Národního divadla, který hrál malé balety a scénickou muziku. Během doby se tam přihlásil i Josef Vlach se všemi členy svého nově vzniklého kvarteta a byl posazen právě vedle ní. Po nějaké době ji J. Vlach požádal o ruku. Akademii nedokončila, protože se za tohoto báječného muže provdala. K prof. Plockovi docházela ještě plné dva roky, hrála v orchestru N. D.až do roku 1957.

Za MHO Marta Marečková