Doc. Mudr. JIŘÍ ABRAHAM, CSc. 7.díl - OD FIŠKUSE-ANEB BYSTRÉ OTEVŘENÉ HLAVY K UZNÁVANÉ KAPACITĚ
BLATNÁ
Do Blatné šel Jiří rád. Za prvé se zbavil dotěrné soudružky Motlové a za druhé, za to, že toto místo neodmítl a operativě vypomohl, mu přislíbil sám doc. Lukeš, že jej opět přijme na svou kliniku do Plzně. Považte sami jaká to byla obrovská proměna, když ho před tím právě jmenovaný doc. Lukeš vyobcoval z celého plzeňského kraje. Samozřejmě, že to byla výhra. Navrch šlo jen o zástup na čtyři měsíce za kolegu dr. Steinochera, který byl také povolán na vojenské cvičení. Funkci okresního pediatra měl stejnou, takže profesně nestrádal a nebylo to pohraničí, ale příjemný bohatý kraj na jižní straně Čech a to se také projevovalo ve všem. Do práce ráno chodil upraveným parkem, což už samo o sobě vyvolávalo libý pocit slunného dne, před střediskem na něj čekal stálý řidič, který byl určen jen pro okresního dětského lékaře. Paráda!
A do třetice všeho dobrého se mu za jeho působení Blatné 4. září 1958 v pátek narodilo první dítě, dcera Michaela. Když v sobotu celý rozechvělý dorazil do Prahy a uviděl šťastnou maminku Martu a růžově hebonké děťátko, prožil, jak dodnes říká, největší štěstí ve svém životě.
Ale vraťme se k jeho práci:
Co mu ještě k životnímu štěstí chybělo?
Když přijel někam na návštěvu, obvykle ho překvapil košík vajec, který někdo donesl a který byl určen pro něj. Zpočátku byl z toho u vytržení. Ale jeho řidič mu vysvětlil. že je to zcela běžná záležitost a aby po dárci nepátral, aby jim tento chod života nezkazil.
Jednoho dne, kdy byl obzvlášť sdílný se širokým úsměvem na tváři mu svěřil: „Víte, tady si doktorů lidi váží, a ten náš, to s lidmi obzvlášť umí. Ženský ho doslova žerou, tak mu to nezkažte!“ Pak se jen mírně začervenal a ztichnul.
V tu chvíli se mi vybavila, které mně Steinocher nechal vzkazem: „Jestli mi to zkazíš, až přijdu z vojny, rozbiju Ti hubu!“
Tak abych mu to nezkazil, začal jsem s sebou brát svojí vrchní sestru. Já udělal návštěvu a ona za mne vyfasovala rovnou stovku. ( V té době to byly značné peníze). A to obvodní pediatr měl vyšší plat než doktor na klinice. Kdyby i felčaři neměli rodiny s dětmi, bylo by to vlastně směšné. Něco jako příslovečná „Potěmkinova vesnice.“
Okresní pediatr byl tenkrát něco jako „obvoďák na lepší úrovni“ Podle toho měl i platební zařazení; a to jako nejlépe placená dělnická profese. Proto byl placen dobře, neboť byl zdravotním dělníkem. Kdežto takový docent na klinice a jeho team, to byla pro režim ta nebezpečná inteligence, o které dělnická třída nikdy nevěděla co udělá. Ta se musela vždycky držet na uzdě!
„Můj řidič to bylo také svérázné stvoření,“ směje se se vzpomínkou pan docent. „ Jezdil velmi pomalu a před každým železničním přejezdem odehrával vždy poctivě svoji hereckou roli v podobě jakési směšné estrády, neboť vždy vystoupil z auta, klekl si na koleje a poslouchal jestli nejede vlak, pak ke stejnému úkonu nutil i mě. Ale kdybych ho nenásledoval, neodjeli bychom.
Vyprávělo se o něm, že jednou mu Steinochera doslova dožral tak, že mu vynadal, že jezdí jako s hnojem a nařídil mu, ať zastaví, že raději půjde pěšky. A šel. Asi za pů hodiny se za ním řidič rozjel a když ho dohonil, zeptal se ho, jestli nechce svést. Rozmazlený dr.Steinocher přikývl. Nastoupil a milému saniťákovi nabídl tykání. A to proto, aby až se to stane podruhé, aby mu mohl bez výčitek svědomí rozbít ústa, lidově řečeno- hubu! “
Co dodat:
Snad jen to, že dalším místem by Rožmitál pod Třemšínem, kde na náměstí byl hostinec s dobrými obědy ještě lepším pivem, kam Jiří zavítal vždy před svým odjezdem do Prahy.
Dnes i toto jsou už jen vzpomínky ...
MARTA MAREČKOVÁ OKO
.jpg)
