Doc. Mudr. JIŘÍ ABRAHAM, CSc. 8. díl - UŽ NE FIŠKUS, ALE VYDOBYTÉ VZDĚLÁNÍ A PRVNÍ ATESTACE
.jpg)
Na kliniku v Plzni byl Jiří přijat doc. Lukešem se sympatiemi jako starý známý. Na všechny dřívější spory bylo rázem zapomenuto a dokonce dostal od něj později i doporučení k 1. atestaci. (Atestaci z pediatrie absolvoval v Českých Budějovicích, které byly vždy na vysoké úrovni a zajišťovaly i stálou dlouhodobou praxi medikům). Po svém přijetí na kliniku, byl šťastný jako příslovečná „blecha“, ale vyvstal problém, kde bude bydlet. Tam, kde bydlel za studií, bylo vyloučené, nešlo to. Ale protože všichni jsme v Božích rukách, nezůstal dlouho na holičkách. Nakonec ho vzala na byt vzdálená příbuzná maminky, neboť si dobře pamatovala, že i ona jí v těžkých chvílích života pomohla.
Pan docent vzpomíná, že nejdříve se toho bála, protože měla dvě dospívající dcery. Obě byly hezké a mládí někdy nezná hranice. Starší bylo devatenáct a pracovala na ortopedické klinice v Plzni jako ošetřovatelka, mladší studovala na Pedagogické fakultě. Když později poznala jeho kvality a vzdělanost, velmi si ho oblíbila. S děvčaty si měli o čem povídat a měli příbuzensky se rádi. Jiří byl ženatý a jeho smyslem života byla jen „klinika a rodina“. To věděly obě. Přáli mu to z celého srdce! A že se svým sympatickým příbuzným chlubily, to bylo jasné...( Vždyť i jeho vlastní neteř se o pár let později svým báječným strýčkém mezi přáteli ráda blýskla..)
Klinika v Plzni měla i své výsadkové pracoviště, kterými byly „Slovany“- (část Plzně) na opačném konci než byly „Bory“ a severně Plasy- Královice.
Osud Jiřího po atestaci značně ovlivnilo pracoviště na Slovanech, kde byla velká porodnice, ve které se denně narodilo až dvacet dětí, nových občánků i radost maminek. V té době byl šefem porodnice primář Mathesius, který se stal jen pošťákem dobrých zpráv.
Ale, jak už to v životě chodí, byly i nelidsky těžké povinnosti a to, sdělit maminkám právě narozených dětí, že po svém příchodu na svět zemřely. Vždy, když tento problém nastal, pan primář se nečekaně ztratil jako pára nad hrncem a celý problém k vyřizování přenechal Jiřímu.
„Pro mne, mladého lékaře to byl vždy velký problém, ač jsem byl již z tachovského pohraničí nějak otrlý,“ vzpomíná pan docent.
„Byl to můj opravdový „ Goliaš.“
Věděl jsem, že všechny maminky jsou k nerozeznání stejné, že chtějí slyšet o svém robátku jen onu radostnou zvěst. A já naopak musel těm novopečeným rozdychtěným maminkám donét tu černou obálku, ve které byla zlá zpráva, že jejich dítě zemřelo. Sám jsem při tom ztrácel rovnováhu i hlas , ale vždy to bylo stejné. Musel jsem jim nejdříve pomalu a citlivě vysvětlovat, že stav jejich děťátka není dobrý... Pak postupně, podle vnímavosti a citlivosti každé maminky je uvést do oné smutné reality... Radši bych se neviděl, ale tenkrát jsem to považoval za adekvátní!“...
Snad i proto se nechal svést na nové pracoviště. Ženy v životě Jiřího, jak se zdá, hrály vždy osudovou roli. V porodnici na Slovanech jeho osudem opět zamíchala žena. Byla to paní primářka malé porodnice z městečka Kralovice. Zlákala ho do OÚNZu PLASY, který sousedil s Plzní severním směrem. Ale hlavně obstarala pro něj a jeho rodinu byt v Kralovicích, kam se zakrátko přistěhovala i jeho žena Marta s roční dcerou Michaelou. Tak konečně mohli začít žít nový a spořádaný život jako rodina. Jeho mladé ženě - výtvarnici, byť byla zvyklá na Prahu, se byt i okolní krajina líbila, což bylo pro spokojený život velmi dúležité..
PLASY
byly poměrně velký okres se známým městečkem Manětín na západní straně a Čistou u Rakovníka na východní straně. Směrem k Plzni nám patřil ještě Kazněcov a Dolní Bělá, směrem k Rokycanům byla poradna v Kozojedech. (Tato všechna místa musel zastat.)
Když ale později zemřel pediatr v Kralovicích, bylo toto místo obsazeno doktorem Jiřím Abrahem.
Co dodat:
Snad jen to, že každé místo a každá životní etapa, měla i svou úsměvnou a nezapomenutelnou historku. Ne jinak tomu bylo i ve zmíněných Kozojedech.
Tam jako obvodní lékař kraloval MUDr. Jaroslav Mráz. Lidé ho doslova milovali, i přes to, že musel mít ve všem puntičkářsky přísný pořádek. Tak třeba: Na prahu budovy se musel každý, bez výjimky, přezout. Na návšťěvách svých pacientů, ale i při pohotovostních službách nikdy nikam nespěchal. Trpělivě vyposlechl každého pacienta. Teplotu měřil nejen na začátku návštěvy, ale znovu po čtvtr hodině a někdy i opakovaně. I kávičku si při tom dal a pacienta vždy důkladně vyšetřil. Nikdy nic neuspěchal a lidé ho za to, doslova, zbožňovali. Za to soudruhům pil krev...
Věřil v Boha a netajil se tím. Mluvil o Něm naprosto přirozeně a veřejně! Proč ne!
„Byl jsem svědkem,“ vypráví pan docent s uznáním, „že na schůzi celého OÚNZu k jedné kontroverzní otázce se MUDr. Mráz přihlásil a doslova zahřměl: „Vy ani vaše komunistická strana ani ROH, které nepotřebujeme, mně nebudete poroučet, jak se máme chovat!!! Mně může poroučet jedině Bůh, který je mý jediným Pánem!!! Jen toho budu poslouchat! Ten ví nejlépe, jak se máme k nemocným chovat a jak s nimi jednat!!!“ A bylo zle...
Ale lidé se za něj postavili jako jeden muž. Tak ho potrestali jinak. Snížili mu úvazek na polovinu za minimální plat...Ale jeho hrdinství zůstalo v Kozojedech nesmrtelné ...
MARTA MAREČKOVÁ OKO
