JAN JAKUB RYBA-ČESKÁ MŠE VÁNOČNÍ - „ HEJ MISTŘE“
Dne 24.12.2010 měli možnost občané města Mnichovic v kostele „Narození Panny Marie“ přesně o půlnoci přivítat právě narozené dítě v jesličkách a vyslechnout si k Jeho poctě přenádhernou „Českou mši vánoční“ Jakuba Jana Ryby pod uměleckým vedením pana doc.Josefa Zichy, která bezesporu patří mezi nejkrásnější a také nejvyhledávanější skvosty vánoční vokální hudby. Co o ní a jejím autorovi víme? Snad to, že J.J.Ryba studoval v Praze, kde získal kromě znalosti jazyků, filosofie a kosmopolitního rozhledu i dobré hudební vzdělání, které bylo později příčinou jeho nelehkého života, ale i pronásledování. Jako vyjímečný vzdělanec své doby se stal propagátorem osvícenství, jehož ideje vnášel i do své pedagogické činnosti.To způsobilo, že ač byl jedním z nejvzdělanějším pedagogů své doby, dlouhou dobu doslova živořil jako učitelský pomocník v řadě středočeských vesnic a městeček. Nakonec získal místo kantora v Rožmitále, kam odešel konečně učitelovat, ale kde ho čekalo tolik nesnází, nenávisti a neustálé stíhání vrchností, které ho nakonec roku 1815 donutilo k sebevraždě. J.J.Ryba byl velký duch své doby, vlastenec a bohemista. Otázka českého národa a jeho kultury byla pro něj doslova svatým a zásadním posláním, které jako vzdělanec toužil propagovat všemožnou cestou a zachovat pro generace příští. To co si předsevzal, to také s mamutí silou uskutečňoval.Česká kulturní tradice byla, v té době až na drobné výjimky spolků, vytlačená z měst. Tím se stalo to, že českost a čeština se stala spíše záležitostí venkova, který byl samozřejmě politicky v pozadí. Tam našla píseň a slovesnost více svobody a také nepodléhala cenzuře. A právě tam - v Rožnitále se roku 1796 zrodilo dílo nejlidovější, ale zároveň nejnáročnější, tak božské a všem lidem srozumitelné a blízké jako je právě: „Rybova Mše vánoční“. Z jeho díla, které čítalo na stovky skladeb a které bylo ve své době i velmi populární, se zachovala velice málá část. Jaká škoda! Rybova Mše vánoční je opravdu vzácným dochovaným drahokamem. Bohu díky, že se zachovala a nepřišla také v niveč pro svou ryze českou podstatu, neboť vznikla ve velice složité době, kdy politickou scénu ovládala katolická církev a habsburská vrchnost, která pro tento druh umění neměla ani špetky porozumění. Nechá se říci, že se stala doslova syntézou i vyvrcholením jeho kantorské činnosti, politické orientace, ale i hudební kultury českého venkova 18. století, neboť obsahuje čistou lidovou melodiku s vyhraněným lidovým obsahem a deklamaci českého slova. Tím navazuje jednak na tradici kantorských pastorel, ale také na starší tradici náboženských her (13.stol). Forma „mše“ je naplněna literárním a hudebním obsahem prostého českého venkovského srdce, kde v menších částech se odehrává děj ruku v ruce s „Radostí a úctou nad narozením betlémského děťátka a Spasitele.“
Mše má tyto části: Kyrie, Gloria, Graduale, Credo, Offertorium, Sanctus, Benedictus a Agnus Dei.
Po velice krátké rokokové předehře, která milovníkům a odborníkům kosmu může navodit atmosféru tajemnosti hvězdokup, zatím co laikům a obyčejným lidem postačí obraz úplně prostičký jako je malebnost bohaté oblačnosti, které říkáme beránky při západu slunce, nastupuje :
Kyrie – „Hej, mistře“ je prostým dialogem dvou pastýřů uchvácených nevšední krásou přírody, která je předzvěstí velké události „Narození Ježíše Krista.“ Oba cítí, že se bude dít něco velikého a nevšedního. Svolávají další pastýře a nakonec se vypraví do Betléma s výzvou: “Pojďme se tam podívat“. Celá scéna začíná po velice krátké předehře prostým lidovým zpěvem tenoru a basu za doprovodu orchestru, který je naplněn slavnostním jasem.
Gloria – Představuje andělské zvěstování narození Mesiáše. Začíná ženským sborem “Sláva budíž Bohu velikému!“, tedy soprány a alty, které burcují pastýře, aby se šli na tu novinu osobně podívat a aby nepromarnili příležitost na vlastní oči uvidět v jesličkách narozeného Spasitele ...“Vstaňte rychle, pastýřové srdce věrného, zanechte stád, pastuškové, srdce dobrého. Pojďte, k Betlému, městu svatému, uvidíte tam světlo nebeské, Syna Božího, v podobě lidské ... To vám zvěstujem, nad tím se radujem“
Nastává dialog, do kterého se postupně vplétají všechny hlasy: nejprve bas, který reaguje první úžasem: “Co to slyším za hlas, jež to volá na nás? Všechno všudy jasno, vše se krásně třpytí, neobyčejným způsobem obloha se svítí. To musí něco znamenat ...“
Dále se přidávají alt a tenor, které úžas ještě stimulují: “ To je jasnost skvostná, to je noc milostná ..."
A když si neumí odpovědět na to, čeho jsou účastny, vydechují otázku svým srdcem: “Ó vy krásná nebesa, proč se dnes šlechtíte? Proč se dnes tak překrásně nad námi třpytíte? Betlém stojí jak v ohni, co to má znamenat?..."
Na to odpovídá bas, který představuje starého pastýře: “Že jsem slyšel z nebe hlas, a to v tento noční čas, že se narodil světu Mesiáš ...“
Toto úžasné „Zvěstování“ vrcholí sbory sopránů, tenorů a altů, které provolávají oslavné „Aleluja.“
„Aleluja, aleluja, ctěme Boha mocnéno, ctěme Boha dobrého! A zároveň vyzývají k činu: “Pojďme tam, Dítě vítati, písněmi, hubami vychvalovati, Bohuprostým srdcem díky vzdávati ...“
Graduale - „Vzhůru bratři“ je dialogem sólového tenoru, basu a sboru.V malebných pěveckých scénách je zde vykreslen zmatek i velebnost lidského rozechvělého srdce, které má být přítomno velké události.
Credo - „Pospíchejme k Betlému“ je oslavným pokračováním příprav na cestu do Betléma. Bas tu má jakousi úlohu organizační s návodem k uctívání Pána Ježíše a ponejprv vystupuje jako autorita: “Tak se jen připravte, hudby si upravte! Budem Boha prostě chválit, ale upřímně, budem Dítě božské slavit zpěvy úplně ...“ Ale pak – jako by sám sklonil hlavu v pokoře vyznal to nejniternější v něm samém: “V pravé pobožnosti, svaté nábožnosti vyhrávati budeme. Bohu poděkujeme za nám dané spasení skrz Ježíše zrození ... Pojďme, pojďme k Betlému, k místu přeblaženému ... V závěru se rozplývá do idylického kvartetního zpěvu plného pokory a usebranosti ...“ Budem vroucně zpívati, Mesiáše, k nám vítati ...Tak již pojďme v rychlosti,dojdem velké milosti: Mesiáše spatříme, Božské dítě uzříme, budem líbat Ježíška dobrého, laskavého, milostného. Celý obraz končí pětkrát provolaným „amen“ - tedy „Staň se!“
Offertorium - „V pokoře poklekněme“ je obrazem té úchvatné chvíle, kdy se pastýři ocítají tváří tvář Božímu dítěti, prožívají svou metanoiu. Je zde zachyceno dojetí, pokora radost i to dobré v člověku. Nakonec tenor vyzývá k předání darů: (tady se dílo váže k liturgii) “Nuže, bratři, zahrajeme, potom zase zazpíváme, ke cti toho děťátka ...“
Sanctus - „Nebe hlasej svatý“ tvoří krátký lyrický sbor, stejně jako u následujícíh
Benedictus - „Pane země i nebe“ a Agnus Dei - „Nyní se do Tvé ochrany poroučíme“
jsou to opět zpěvy převážně sborové, založené na klidné melodice, jejichž obsahem je vroucnost a prosby za mír a pokoj.
Teprve v závěru - „S radostí, s plesáním, s veselostí “ vstupuje celý sbor do jasavé nálady, v břeskné C durové tonině, která vrcholí pokorným význáním: „Budíž veleben, až na věky, amen!“ „Amen!“
Marta Marečková
