JANA VLACHOVÁ A MIKAEL ERICSSON CENNÁ NIT MÉHO PŘÁTELSTVÍ V SRDCI – 1. díl
Janu Vlachovou - českou houslistku a vítězku mezinárodní soutěže “Concertino Praga“ jsem poprvé viděla tváří v tvář v Mnichovicích na nádraží, kde stála krásná dívka oblečená tak trochu jako indiánské děvče z filmu. Měla lněné kalhoty s třásněmi, stejnou halenu a béžové kožené mokasíny - opět s třásněmi. Upoutaly na ní do pasu dlouhé vlasy v barvě zralé pšenice krepovitě stočené z čerstvě rozpletených copánků, které byly připevněny k temeni hlavy ještě barevnou drhanou čelenkou, která přetínala čelo. Blond Nšo-či s ušlechtilou tváří renesanční mladé ženy Venezianovského typu. Přes rameno měla přehozený futrál s houslemi. Celá grácie vykazovala neomylně mladou umělkyni. Pamatuji se, jak jsem jí ty housle záviděla i to, že je každý vidí, ale hlavně to, že je může mít stále u sebe.
Mikaela Ericssona - vítěze mezinárodní soutěže „Pražské jaro,“ finalisty Čajkovského soutěže v Moskvě a též laureáta soutěže v Portsmonthu jsem poprvé viděla na výstavě, kterou pořádali ještě studující žáci prof. J. Jiroudka. Na této výstavě kromě pořádajících výtvarníků - I. Kollmanna, O. Tichého a I. Brůhy (žák prof. Titlbacha), byli ještě mladí Páleníčkovci a právě oni dva, manželský pár Jana s Mikaelem, kteří celý den dělali hudební kulisu této soukromě ojedinělé projekci. Mikael mě zaujal svým úžasným přednesem stejně jako technikou. Pamatuji se, jak celé odpoledne byl ponořen do sebe, jen tu a tam zvedl oči, aby se usmál na svou ženu a znovu se zabral do světa tónů jakoby jimi chtěl obsadit celý kosmos v jeho rozlehlosti, pozdravit Andromédu a zahalit se do tajemství mlhoviny pro generace příští. Hrál božsky, vůbec nevnímal okolní svět a jen sublimoval nádheru v podobě tónů. Jeho hbité prsty na čtyřech strunách tančily svůj jedinečný balet ...
Určitě mnohé z vás čtenáře bude zajímat jak se tito dva báječní mladí lidé sešli, když ona je Češka a on Švéd.
Mikaelův otec - klavírista a ředitel hudební školy, který organizoval hudební život, byl také pořadatelem „Kurzů komorní hudby a orchestrů .“ Když slyšel Vlachovce, byl jimi tak uchvácen, že je pozval je ke spolupráci s nabídkou, zda-li by nechtěli vést „Letní interpretační kurzy“ právě oni. ( „Jak by ne. Mohli jet s nimi celé rodiny, tedy i děti a byla to báječná dovolená.“ Vzpomíná paní Vlachová.)
Do tamního velkého a moderního střediska „Ingensund,“ zasazeného do krásné severní přírody jezdili muzikanti z celé Evropy. Byl tam i orchestr mladých lidí ve světovém složení, kteří si v něm mohli zahrát hlavně Mozarta, Suka,Čajkovského, kdo měl zájem mohl hrát koncert nebo v kvartetu. Když přijela rodina Vlachových do Švédska podruhé, Jana s Mikaelem spolu hráli mimo jiné Smetanův kvartet. Když jej dohráli, bylo jasné, že se tito dva mladí lidé do sebe zakoukali. Mikael Ericssson se jako mimořádný talent rozhodl studovat v Čechách jako posluchač prof. Chuchro na AMU. ( 1973 )
Jana s Mikaelem se do sebe zamilovali při volné větě kvartetu B. Smetany „Z mého života.“
Jana říká: „Tam je vepsán i náš život! Tam jsem beze slov (neuměla jsem jeho mateřštinu) poznala bohatství jeho duše. Jen díky hudbě! Protože: HUDBA JE ZÁZRAK.“
Marta Marečková OKO
