JOSEF VLACH - JAKO CESTA VESNICKÉHO CHLAPCE KE SVĚTOVĚ UZNÁVANÉMU UMĚLCI

31.03.2015 18:08

I když úspěchy Vlachova kvarteta zavítaly již do světa a přinesly i vavříny, přes to byli jeho členové stále závislí na honoráři, který jim zajišťovala hra v orchestru ND. Nabídky, které Prago-koncert dostával, přecházely ne jednou na jiné soubory a pořadatelé byli hanebně klamně informováni, že Vlachovo kvarteto nemá čas vůbec a nebo že jsou nemocní. Zásadní změna nastala až po osobní návštěvě prof. Paulleho, jednoho z porotců v Liege, který přijel za souborem do Prahy, kde celá věc lidově řečeno praskla. Aby se zakryla ostuda, že tak skvělý soubor si musí vydělávat na sebe tvz. na vlastní pěst, na jeho popud na ministerstvu, konečně dostali Vlachovci práci v Čs. rozhlase. To byl pro ně skutečný průlom. Za prvé tak získali stálé zaměstnání, dokonce s tou podmínkou, že musí natočit jeden kvartet měsíčně. (Díky tomuto aktu vlastní Čs. rozhlas 160 nahrávek světové kvartetní literatury.) V té době se také konečně protrhly hráze i onoho bludného kruhu a začali dostávat nabídky pro koncertování v zahraničí. V roce 1956 hráli v Iránu, Syrii, Keni, Švýcarsku, Řecku, NDR, NSR, SSSR.

Rok na to se jim otevřela podia v Holandsku, NSR, Maďarsku a pak už to šlo ráz na ráz po všech kontinentech. V roce 1964 absolvovali dokonce cestu kolem světa a byli zváni do porot mezinárodních soutěží.

Kromě neúnavné práce v kvartetu se začala utvářet nová samostatná buňka-a to:

ČESKÝ KOMORNÍ ORCHESTR

Po rozpadu Talichova Českého komorního orchestru se bývalí členové začali soustřeďovat kolem mladého J. Vlacha. A tak se postupně začal utvářet nový orchestr, jehož pilířem byl právě jmenovaný J. Vlach. Již v roce 1957 se jim podařilo vystoupit jako ještě beze jménému orchestru vystoupit v Městské knihovně, kam se přišel podívat i samotný V. Talich, který po koncertě vyslovil přání, aby se nesli jméno „ČESKÝ KOMORNÍ ORCHESTR.“

Jak by bylo možné nevyhovět. Vlach samozřejmě souhlasila s láskou toto jméno přijal, i když věděl jak je právě toto svazující i zavazující, jaký úkol na sebe bere, aby setrval na jisté vysoké úrovni a při tom nekopíroval, ale tvořil. S orchestrem pracoval stejně jako se svým milovaným kvartetem. Systém byl založen na práci s jednotlivcem , od kterého vyžadoval být za všech okolností sólistou. Hráli bez dirigenta. J. Vlach řídil orchestr z místa koncertního mistra. Již v roce 1960 se stali jedním z nejlepších orchestrů. byli tak přesvědčiví, že po koncertě v Salzburku, přišel za nimi osobně H. v Karajan, aby jim osobně vzdal kompliment a vyslovil nad jejich prací uznání. A tak, zatímco se jimi v Československu příliš nezabývali, sbírali své velké úspěchy na četných renomovaných podiích světa, kde hráli repertoál od Vivaldiho, Händla, Bacha, Mozarta, Beethovena, Dvořáka po Janáčka, Debussyho, Stravinského atd ...

Josef Vlach byl i vynikající pedagog. Jako docent AMU vychoval řadu skvělých žáků, i když studovat u něj nebylo snadné. Za to: “krásné,“ vždycky! Byl náročný a precizní, ale současně laskavý a mimořádně vstřícný. Své žáky miloval. Nevybíral si jen ty nejtalentovanější, ale vyžadoval od nich to, co sám od sebe: Nasazení, lásku k muzice a pracovitost. Jeho práce se studenty musela neúprosně vykazovat dva rozměry: “Umělecký a společenský.“ S láskou otce je stavěl hned do života, tedy i do svého orchestru. Samozřejmě, že do dnešní doby se hráči v orchestru stále měnili. Po jeho smrti se práce chopili jeho žáci: Práce dirigenta se ujal Ondřej Kukal, uměleckým vedoucím se stala jeho dcera Jana Vlachová a mluvčím celého orchestru J. Waldmann ... Ale vraťme se ještě k samotnému panu Vlachovi.

Protože u Čechů bývá zákonitým pravidlem, že si musí nejdříve prorazit cestu za hranicemi své vlasti, aby domácím došlo, že se něco děje o co sami přicházejí, nebylo to jiné ani s Vlachovci. Při práci s ČKO bylo už jen otázkou času, kdy se ujme sám taktovky. Poprvé k tomu došlo 4.10.1963 na požádání J. Pauera, ředitele České filharmonie. Není tajemstvím, že Josef Vlach byl všeobecně znám mezi muzikanty jak dokáže pracovat se smyčci, proto byl také často zván i ke spolupráci s jinými orchestry. Jeho práce byla vždy vysoce efektivní. Jeho osobní angažovanost byla neuvěřitelná a vždy strhující pro orchestr samý i posluchače.

Z a svou druhou vlast považoval Švédsko. Rád tam jezdil jako pedagog i dirigent. A právě zrovna tam, při jedné zkoušce ho postihla mozková mrtvice. Zemřel 17.10.1988 .Odešel bez rozloučení uprostřed práce, tak jak si vždycky přál, obklopen přáteli. Pohřeb se konal v mnichovickém kostele, odkud jeho ostatky byly převezeny do rodných Ratměřic.

Nekrolog:

Na ten den nikdy nezapomenu. Stála jsem na náměstí. Ke kostelu se sjíždělo množství aut. Prolétlo mi hlavou: “Co se děje?“ A někdo z kolemjdoucích řekl: “Dnes má pohřeb pan Vlach.“ Bodlo mě u srdce. Vzpomněla jsem si na Mirku a mé první seznámení.“ Tak tedy Pepíček Vlach.....

Svítilo slunce a jasná obloha se znenadání zprudka zakabonila. Na obloze bylo vidět jen tzv.“

„Boží oko,“ ze kterého vycházeli čtyři bílé paprsky. A jak se chrámová opona zatáhla, kde se vzalo, tu se vzalo, přilétlo obrovité hejno vran. Jakoby se slétly ze všech přilehlých polí a za strašného dohadování se se usadily v korunách stromů a kolem sloupu Panny Marie. Se smutkem v duši jsem pocítila v srdci:“I vy jste se přišli rozloučit a naposledy svými křídly zamávat?“ Žijete tu mnoho let a tak právě vy nejlépe víte jaký úžasný člověk a štěbetálek nám z tohoto světa odešel do toho nejúžasnějšího orchestru v Božím království. Vyprávějte o něm všude kam poletíte! Zaslouží si to!

Chtěla bych touto cestou poděkovat Mariance Ericssonové za zdroj inspirace a poskytnutí materiálu v podobě rodinného klenotu.

MARTA MAREČKOVÁ OKO