Doc. Mudr. JIŘÍ ABRAHAM, CSc. 2.díl - KOUZLO A KRÁSA PUBERTÁLNÍHO A ADOLESCENTNÍHO VĚKU
.jpg)
.jpg)
Po bezstarostné době dětství a školních let v malotřídce v Osvračíně přichází pro živého vesnického kluka Jiřího zcela zásadní změna. Tou je gymnasium v Domažlicích, kam nastupuje jako dvanátiletý hoch do primy. Noví profesoři, noví spolužáci, ale hlavně nový způsob výuky zpočátku Jiříka vůbec nenadchl.Ale tak to u genialit zpravidla chodí.Učil se, jak sám říká, jen na půl plynu a nenáviděl šprty, se kterými vedl provokativní diskuze.Bohužel, tento sport brzy ostrouhal.Osud dějin způsobil, že do tohoto jarého a květnatého stromu udeřil nečekaně blesk, kterým byla válka. Jiřího zasáhla ve třetí třídě jeho malotřídky. Protože Hitlerovým snem bylo poněmčování, Byla oteřená tvz.Haupt Schule“, kam byl Jiří zařazen do čtvrtého ročníku. Pak následovalo Gymnasiu v Domažlicích , které mohl dokončit až po válce.Jeho život se změnil naprosto zásadně! Dávno byly pryč rošťácké vesnické bitky s kamarády z Osvračína, se kterými se již na rovnocenné úrovni nikdy nesešel. Ti se uložili jen nezapomenutelně do milých vzpomínek pro dobu stáří. Vše bylo vystřídáno rozšířemým obzorem a zájmy rostoucího budoucího intelektuála a vědce. Jak čas plynul a on dospíval, zrála i jeho osobnost. Podstatnou úlohu sehrála i doba války, strach a nejistota. Tatam byla dětská naivita s jejími sny a nápady. Puberta ztěžkla v předčasnou vyspělost a přinesla sebou i jistou vyhraněnost. Lehkovážnost vystřídaly věci vážné, především zájem o literaturu a ochotnické divadlo, kde se mohl realizovat ne jen jako herec, ale i režisér. To co z dětství zůstalo byl sport, předevší hokej a lyžování, dvě dobré sudičky, které ho provázely celým dalším životem. Snad jediné, co válka pubertálním chlapcům nesebrala, bylo jejich křehké a vnímavé srdce. I v mladém muži Jiřím se začalo neobytně ozývat. Vzpomíná, že jeho první láskou byla Maruška Vavříková z vedlejšího statku, v sextě se zamiloval do studentky Maryši, která se později stala profesorkou zpěvu na konzervatoři. A i když přiznává, že ho nejednou okouzlil půvab dospívajících spolužaček, rozhodl se jen pro platonické lásky a přátelství, protože hlavní prioritou bylo studium. I doba „tanečních“ v Plzni mu přinesla emocionální vyžití; ale především nezbytné společenské uhlazení mladých pánů, což bylo velmi důležité i pro budoucí karieru lékaře. Pak přišla maturita. Ale ani ta se neobešla bez problémů. Byly tu překážky, které přinesla nová doba ( 50-tá léta).Znárodňování, tvoření družstev, brigády. Právě před maturitou připravila pomyslná šibenice, v podobě tehdejšího Národního výboru, oprátku. Tou byl pokyn, aby Jiřího Abrahama vyloučili z gymnázia. Důvod? Nepřítomnost na „ Národní směně.“ Co ho zachránilo? Účast při česání chmele a patrně i velká rodinná tragedie. Ale hlavně ten „chmel“.
„Česání chmele studentů bylo povinné, ale kdo měl hospodářství, ten nemusel.“ Vypráví pan docent.“ Já tedy nemusel.“ Přes to se dobrovolně přihlásil, aby neoslabil výkon třídy. To co bylo důležité, byla skutečnost, že denně česal 28, 30 i 32 věrtelů.( Kdo jezdil někdy na chmel, bude vědět, jaký výkon podal.) Bylo po válce a přes toškola tomuto studentu udělila nejen diplom za nejlepší práci, ale i věcnou odměnu, kterou byla čokoláda. Ne tabulka ani tabule čokolády, ale rovný 1 kilogram. Považte sami, jaké to bylo ocenění... Ale nejcenější bylo, že maturita se konala!!! Pan doc. Abraham vzpomíná, že pro něj byla šok. Ptáte se proč?
Protože pro mládence Jiřího to byl osudný životní zlom. Byl to konec improvizace a povrchní intuice. Došlo, jak sám říká, na pověstné „lámání chleba“.
Když přišel na gymnásium, měl předsevzetí, že nechce mít na vysvědčení žádnou trojku. Ale pozdější doba ukázala, že bylo mnoho jiných zajímavějších věcí, než stále sedět a učit se. Slevil. Už v kvintě se i trojka do jeho prospěchu vloudila a pak se ty potvůrky zázračně rozmnožovaly nějakým záhadným buněčným dělením. Ve čtvrtletí před maturitou se nečekaně objevila i z matematiky. Doc. Abraham s úsměvem vzpomíná, jak měl výčitky vůči své mamince. Nezlobila se! Jen řekla: „ Asi to nešlo jinak.... Tak příště..... Já Ti věřím!!!
Ještě dnes se zvlhlým zrakem a mrazením v zádech doznává: „Ono“ její hrozné - věřím ti- bylo nejhorší...To bylo hrozné..........“
Jistě vás zajímá, co bylo dále.
Svou maminku měl Jiří velice rád. A protože ji měl i ve velké úctě, začal náš milý student příslovečně „šprtat.“ Ten „svaťák“ dřel jako kůň. Nakonec všechny překvapil. Nejvíce svého profesora matematiky Krechu, který byl z toho tak trochu vedle. Před maturitou doslova sýčkoval a skepticky říkal: “To neuděláš, matematika není pro blbce!“ Ale oktaván Abraham věděl své...
Z matematiky odmaturoval na výbornou! Hold měl za ušima! Jen maminka to brala jako samozřejmost. Vzpomenˇme ještě na malou perličku: Po deseti letech, kdy se oba muži opět setkali na srazu gymnasia, mu onen profesor řekl:“ Na tebe si pamatuji! Ale pořád nevím, jak si tu maturitu z té matematiky tak výborně udělal:“ Pan docent mu odpověděl způsobem sobě vlastním, který ho opět vyvedl z míry - tak trochu šok:“ Když je dobrý učitel, je dobrý i žák. A vy jste byl dobrý!“
Já měla tu obrovskou čest, že mně svěřil tajemství svého velkého úspěchu.Měl spolužáka kamaráda Waldemara Jansu, nadaného a pilného studenta, který ho měl rád. Ten vypracoval poctivě padesát maturitních příkladů, které se Jiří dojednoho naučil. To byla pro něj hračka.
Po maturitě měl dvě studijní možnosti: Ta první byla studovat na Filosofické fakultě. To bylo první chtění, ale když se dozvěděl, že celá filosofie je v podstatě marx-leninismus, rozhodl se pro medicínu, která se stala jeho celoživotní láskou.Určitě mnoho čtenářů bude se mnou souhlasit, že Bohu díky!!!
MARTA MAREČKOVÁ OKO
