JANA VLACHOVÁ A MIKAEL ERICSSON CENNÁ NIT MÉHO PŘÁTELSTVÍ V SRDCI – 2. díl
„Ano! Hudba to je zázrak!“
Domnívám se, že v samém začátku jejich vztahu byla hudba skutečně jediný dorozumívací prostředek. Dva zamilovaní lidé. Jejich srdce přetékala láskou a chtěli by si toho tolik říci ... Ale jak, když angličtina nebo němčina nemohla vyjádřit ani to kusé. I lásky plné dívání se do očí, stejně jako pohlazení bylo najednou málo pro dvě tak romantické duše. Chůze mlčky ta přímo burcovala k výkřikům horoucně planoucího srdce.
Jak Jana měla sdělit tutéž touhu, kterou vyzpíval J. Vrchlický ve své básni: “Za trochu lásky šel bych světa kraj…“ Jak vydechnout city svého srdce s F. Šrámkem „Chtěl bych tě potkat v lukách…“ A nebo nabídnout to nejobyčejnější se slovy J. Skácela: „Budu ti hořkým přítelem?…“
Jak mohl Mikael vyjádřit své city Romea: „Co zváno růží, zváno i jinak, vonělo by stejně“ Jak mohl nesměle zašeptat jako mladý abbé Des Grieux, že Jana je jeho Manon?
Jak mu mohlo slétnou z úst, že „Manon je jeho osud“.
A nebo, že Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže hozená do kostela ... a že on jako pastýř, zpívající kantilénu zpovídá se do ebenu ... “ A přece mohli, jako jiní ne ...
Jejich eben byly housle a violoncello. Tam mohli nerušeně mluvit každý svou mateřštinou, ve které byl opět každý doma.
A tak tito dva úžasní lidé, vychovaní pro sólovou dráhu, vytvořili r.1979 „Duo Vlachová - Ericsson“ V tomto ne právě obvyklém obsazení oba umělci - manželé prokázali před světem, že i tato sestava je plně schopná samostatného uměleckého života. Byly to právě kritiky, které na všech renomovaných podiích nešetřily chválou. I jako sólisté byli úžasní. Vyhrávali jednu soutěž po druhé. Zcela určitě i tam by obsazovali ty nejvyšší příčky ve světovém žebříčku. Ale oni nechtěli hrát, ani balit kufry každý zvlášť. Jejich touha byla, být stále spolu…
Spolu pracovat, spolu cestovat, spolu se i radovat nebo plakat a vychovávat děti.
I přes to, že jako duo vydobyli četná uznání a nevídaný obdiv, se kterým objevovali i krásu této literatury, (Martinů, Ravel, Honegger). Natočili spoustu CD a součastní skladatelé psali přímo pro ně nové skladby, (Z. Lukáš, V. Kalabis, S. Bodorová), ale stále jim něco podstatného chybělo. Nakonec zvítězila rodící se touha a vůle hrát v kvartetu. Byla to především Jana, která cítila, že ke svému dokonalému vyjádření potřebuje něco širšího. A to splňovalo právě kvarteto jako nejzákladnější typ komorního souboru. V něm také vyrostla zásluhou svého otce a v něm se cítila jako ryba ve vodě. Ani Mikael nebyl proti. Ostatně kvarteto se svým vedením čtyř hlasů je nejdokonalejší útvar, který komorní hra zná. V něm se promítají i nejintimnější zpovědi skladatelů. Snad právě proto Jana a Mikael vložili svůj zápal mladosti právě sem. A již tu byly opět úspěchy. Nejdříve se kvarteto stalo Laureátem interpretační soutěže v Kroměříži, později Laureátem kvartetní soutěže v Potmonthu. Po těchto soutěžích, následovala pozvání na některé mistrovské kurzy, jež byly pro všechny zúčastněné hráče nedocenitelnou školou, ať už byly kurzy vedené I. Beverem, F. Feltrem, Ch. Popperem, či slavným kvartetem Melos Quartet. Dnes používá soubor název „VLACHOVO KVARTETO PRAHA,“ kde kromě Jany a Mikaela hrají Karel Stadtherr sekund a Petr Verner violu. V tomto složení soubor navštívil podia mnoha evropských měst, ale také i v Japonsku, kde se stal na dva roky rezidenčním kvartetem koncertní síně Salamanca - Hall v Gifu.
Soubor nahrál již přes 30 CD a zhostil se i tak náročného projektu, jakým bylo natočení kompletního kvartetního díla A. Dvořáka.
Jana o jejich práci prozrazuje : „Nepřestává mne fascinovat proces neustálého hledání a objevování. Těší mne vzájemné obohacování a momenty, při kterých vzniká jednotně dýchající organismus, neboť zažívat souznění čtyř rozdílných osobností a vtahovat do toho posluchače - taková komunikace obšťastňuje všechny.“
Kromě práce ve všech vyjmenovaných sférách oba pracují ještě v Českém komorním orchestru, který od zakladatele V. Talicha převzal J. Vlach. Po jeho smrti se do čela orchestru postavil dirigent Ondřej Kukal. Nedávno ČKO začal s právě s O. Kukalem a Janou Vlachovou novou existenční fázi. Toto těleso nezve ke svému pultu jiné dirigenty. V případě nepřítomnosti dirigenta jej vede Jana od prvního pultu, tak jak to dělával již její otec. Tímto gestem 22 smyčců a v případě interpretační potřeby i přidané dechy vzdávají úctu a hrdost svému zakladateli - J. Vlachovi.
Co dodat:
Dnes jsou Jana a Mikael rodiči šesti velmi hudebně nadaných dětí. Snad každého, kdo je pozná, zajímá, jak to dokázali všechno skloubit. - Rodinu, umění, zájezdy. Na to odpovídá Jana s úsměvem: „Víte byla jsem vychovaná k úžasu nad stvořením - ať už uměleckého díla nebo dítěte.
“Když poznala svého životního partnera, naplnila se nejen její láska a touha vytvořit rodinu, ale rovným dílem se naplnil i její umělecký život a partnerství. V tom vidím obrovské Boží požehnání. A děti? Daly jim ty nejkrásnější okamžiky, neuvěřitelné štěstí, které předčilo všechno očekávání….
Jana říká: “V našich životech stojí na prvním místě víra, pak rodina a umění. Víra je světlo, které všechno prostupuje a všemu dává smysl. Je to dar vnímat pouze srdcem. A jedním z klíčů na pootevření srdce je pro mne právě hudba. I naše děti provází hudba celý jejich život. Hrát chtěly všechny a doufám, že i všechny se budou ve svém životě hudbou obohacovat a těšit, neboť: “HUDBA JE ZÁZRAK - a to dnes už ví i naše děti.“
Marta Marečková OKO
