JOSEF PÁLENÍČEK-KLAVÍRISTA, PEDAGOG A PROPAGÁTOR ČESKÉ HUDBY 4. díl
Prof. Josefa Páleníčka jsem poznala osobně před lety na jednom koncertě, kde mě požálal, abych mu obracela noty. Nikdy na tento večer nezapomenu. Zaryl se mi na celý život do srdce celou svou osobností, lidskostí a šarmem muže, jehož celý život směřoval k imanentnímu (existence v něčem)chápání kosmu. Tento večer jsem si zaznamenala v podobě povídky, která se jmenuje: „Budu milovat hudbu,dokud se mi srdce nezastaví.“ Je plná Páleníčkovi vlídnosti a lásky k lidem, které tolik miloval a pro které žil i na úkor svého umění a za cenu četných nepochopení. Ale to už tak u velkých umělců bývá, rozdrtit sám sebe na malá zrnka písku a nechat se uragánem života sfouknout do moře toho nejprostšího života, aby zase jednoho dne nějaká vlna vynesla na světlo Boží to, co je cenné a platné pro další generace. Fragment této povídky bych ráda věnovala svým žákům, jeho dvěma vnukům - Adamovi a Kryštofovi, ke kterým mám osobní vřelý vztah, kteří žijí mezi námi v Mnichovicích a mnoho jejich kamarádů vůbec netu, jak skvělého dědu měli i vám čtenáři s přáním hojnosti Božího požehnání do roku 2005. Kdo má uši slyš:
Crrr…crrr…crrrr… Zazvonění zvonce poprvé, podruhé, potřetí ...
Utichá šum v hledišti, které se halí hustou sváteční tmou, poslední zaskřípání židlí v řadě, poslední zavlnění dlouhých večerních toalet.
Podium, dosud temné a opuštěné, se začíná probouzet v nezadržitelném, mlhavě bledém proudu světla vyzařovaného osvětlovací rampou, který v barevných zónách dopadá na žluté lakované parkety, jejichž lesk dokonale odráží jeho paprsky a vrhá světelná prasátka na otevřenou desku koncertního křídla.
Jaký krásný nástroj ...
Dlouhý a opuštěný ve své majestátnosti ...
Černý a lesklý jako královský katafalk se zlatou korunou útrob, krášlen bílou kyticí kláves se smuteční stuhou černých,nad nimiž se hrdě vyjímá zlatými ozdobnými písmeny: Rösler
Hudební heliocentrický zákon ...
Začíná koncertní večer a s ním kráčí čtyři postavy: Tři jdoucí v popředí jsou oděné v černý frak, bílé košile s nažehlenými sametovými motýlky - svým zjevem připomínají vodní ptáky - „tučňáky.“
Národní umělec prof. Josef Páleníček, houslista prof. Jiří Tomášek a prof. Saša Večtomov-cellista. Čtvrtá postavička, nesměle jdoucí v závěsu, jakoby k nim nepatřila …
Křehká a drobná, snad ještě dítě … Upoutaly na ní černé, krátce sestřižené vlasy esovitě zvlněné, které lemovaly dětsky hladký obličej přetnutý vodorovnou rýhou žvýkacích svalů, temně modré oči s příchutí cukru švestek u prašných cest, malá ústa sešpulená v malinové červeni, za nimiž se skrývaly dvě řady zdravých, porcelánově bílých zubů.
Oděná v jasně červené šaty, které halily její drobné tílko s velikými balonkovými rukávy, kolovou nabíranou sukní přeťatou širokým pásem s dvěma pentličkama, vypadala ve své pružné, trochu nejisté chůzi jako panenka z poutě, zavěšená na šňůrce ve střelnici.
Pomaličku a váhavě usedla na stoličku ke klavíru, vedle známého mistra, aby mu pomohla v jeho uměleckém dění.
Novopečená obracečka not, třesoucí se jako osika ...
Jak těžké břímě ponese, to nikdo v hledišti netuší…Vždyť tuto náročnou profesi ještě nikdy nedělala. Na pultíku leží rozevřená tlustá kniha not, bible všech muzikantů, s nápisem L. van. Beethoven a s tisíci černých puntíků, některé mají nožičky a praporky, jiné jsou bez nich, propojené pomlkami a obloučky ...
Jak krásná a složitá řeč- mezinárodní esperantum.
Kdo z přítomných tuší, jak je nesmírně těžké s ní mluvit, ovládat její gramatiku, aby jí porozuměly všechny citlivé duše.
„Klid, děvenko, žádné strachy,“ povzbudivě zamrká pan profesor přes stříbrné obloučky brýlí.
„Hrajeme všechny repetice. A tady!“ Zapichujíc ukazováček do partitury- „Na D.C.al Fine obrátíte na začátekje to jasné?“
Pokýváním hlavy dávám najevo souhlas. Tváře mi hoří horečkou, jakoby chtěly konkurovat syté červeni šatů.
A pan profesor upravuje noty, upevňuje brýle na kořeni nosu, uvolňuje biceps a triceps brachií - poslední úkony před koncertem...
Naposledy k němu obrátím zoufale oči a ústy zamumlám: „Já se strašně bojím …“
Na několik vteřin otočí ke mně svou prošedivělou hlavu, něžně pohladí pohybem konečků řas a sevře levičku v pěst, aby mi ukázal, jak strašně mi drží palce. „Nebojte se ... Dokážeme to“…
Šťastně přivírám oči v němém slibu - ano, musíme - a je mi, jako by to byl můj první veliký koncert. Kdo z přítomných tuší, že i já jsem čtvrté kolo Č e s k é h o t r i a .
Jsem nesmírně šťastná, protože pan profesor se na mě nedívá ze svého vysluněného trůnu shovívavě jako velký umělec, nýbrž mě přijímá mezi sebe. Po celý večer jsem jeho kolegou.
Mé srdce přetéká štěstím a v duši bych chtěla vzdát hold všem vynálezům kladkostroje a s láskou si vybavuji všechny jednoduché stroje: Nakloněná rovina, páka, klín, kolo na hřídeli.
Pozor! … Absolutně se soustředit! … Ne … nesmíš snít! … Kolik už uběhla taktů? Vlevo se drž!
Pane Bože, kde jsme? Je to repetice nebo už coda? Těkám očima sem a tam. Ještě nebyla staccata. To je dobré. Zhluboka si vydechnu. Mám orientační bod. Uvolňuji ztuhlé svaly trapésu v měkkých arpeggiech, prstem otírám pot, který se perlí jako rosa pod nosem a na čele.
Ale již jsou tu staccata: Uvolněné zápěstí pulzuje v rytmu mých spánkových tepen. Pozor! …
Brzy budeme obracet! …Lehce se nadzdvihuji, pohlédnu na pana profesora a v tu chvíli se potkají naše oči spokojené spoluprácí, jeho pravička uvolněným pohybem portamenta spočine v malé supinaci dávající povel k obracení a ústa neslyšitelně zašeptají: „Prosím“.
Obracím opět na začátek a vím, že je to vlastně konec, protože někde v prostředku stojí napsáno drobnou kursivou „Fine.“
Ano, konec skladby. Potom následuje rychlý Martinů-Grand trio C dur, přestávka a závěr.
B. Smetana – klavírní trio g moll.
Již se nebojím, hbitě sleduji takty, rychlé běhy střídají staccata a staccata rychlé běhy.
Jedna harmonická změna, druhá, třetí ... Jde to výborně. Po očku začínám sledovat ruce. Mám dost času. Před námi je obtížná pasáž v oktávách, stačí zaznamenat změnu. S obdivem pozoruji umělcovy ruce, dva hbité akrobaty v oktávové jízdě smrti a cítím, jak se mi rosí čelo. Vyjadřuji hluboké uznání nad jejich manuální zručností a v duchu dím: „Tak tohle nikdy nedokážu, i kdybych žila tisíc let. A zatím co takhle medituji, takty ubíhají a já zapomněla obracet.
„Prosím!!!“ Poveluje hlas patřící těmto rukám.
Prudce sebou trhnu v úleku, zatínám zuby a obracím. Stydím se za svou hloupou nepozornost a v duchu slibuji, že se to už nestane. Najednou se mi točí hlava, chce se mně omdlít a vysychá v ústech … Konečně konec … Mohutný potlesk … Bohatá kytice …
Sedím v absolutní vyčerpanosti. Nikdo si jí ovšem nevšímá. Proč také?
O b r a c e č k a n o t .
Nikdo z posluchačů netuší, jak jsem vyčerpaná. Nikdo neví, jak důležitá a namáhavá je to práce. Kolik je k ní zapotřebí síly a klidu, pozornosti a soustředěnosti, fyzické zdatnosti. Ani já jsem si to nedovedla nikdy představit. Pocítila a pochopila jsem všechnu tu tíhu věcí až s oním zoufalým zvoláním: „Prosím“… Co by se asi stalo, kdybych neotočila? Housle s cellem by určitě hrály, nic netušíc a klavír, můj milovaný nástroj, by zůstal němý. Pane Bože, chvilka nepozornosti a zkazila by celý koncert.
Najednou je mi zima, i když hořím ...
Najednou vidím, kolik sebekázně a psychické síly musí mít člověk, aby mohl být dobrou obracečkou not, i když na koncertě samém vypadá jako páté kolo u vozu.
Ještě několik úklon a odcházíme z podia. Vyčerpaná usedám na lavičku za oponou, těžce oddychujíc. Zavírám oči, zakláním hlavu a tiše šeptám: „Zaplať Pán Bůh - konec …“
Neslyším … Neslyším …
A mezi tím, co si páni umělci stírají krůpěje potu bílými kapesníčky, přicházejí ke mně a stiskem dlaní projevují sympatie.
Pan profesor také. Dívá se na mě přes orosené brýle, důlek na bradě se mu maličko rozšiřuje v úsměvu a dlouho mi srdečně tiskne ruku s otázku: „Že to nebylo tak hrozné?“ A s jeho dobráckým úsměvem tryská nová síla do mých svalů a já lituji, že už je konec.
Ráda bych mu za všechno poděkovala, ale nenacházím slov.
Říká se, že oči jsou okno do duše. Dívá se do mých modrých očí, ve kterých se všechno zrcadlí, i ty jeho dvě modré pomněnky a podává mi rudý karafiát s krásnými slovy:
„S považováním za spolupráci“.
Usedám opět na bílou lavičku, opitá štěstím. Vždyť tento šedovlasý pán, uznávaný umělec, mi vzdává hold.
A zatím co piji plnými hlty z poháru štěstí, publikum si vyžádalo přídavek.
„To už zvládnou sami … Konečně si v klidu něco poslechnu, vždyť ani nevím, jak ten koncert vypadal.“
Sedím spokojeně, nohu přes nohu a rovnám svá unavená záda ztrnulá dlouhým posezem o dřevěné opěradlo. Ale najednou se otáčí židlička a pan profesor na mě kývá prstem a volá:
„Pojďte mi pomoc,“ prosím.
Celé publikum to vidí a slyší. Je to akt laškovně roztomilý. Pružně jako tětivu napjatého luku vymršťuji své tělo a usedám opět mezi umělce.
„Dvořákova Dumka - d moll“. Jaká líbezná skladba … 3/4 takt. Není těžká, snad bych ji dokázala zahrát sama…Pan profesor si brouká melodii a já mu nohou bezděky udávám rytmus ...
Dokonalá symbioza …
Večer končí …
Pan profesor ještě jednou sevře mé ruce a něžně se zeptá: „Co jste vlastně sledovala? Klavír nebo housle?“ Šibalsky na něj vrhnu pohled a rozpustile odpovídám: „No přeci to ,co mi bylo nejblíže, pane profesore.Vaši levičku a basák.“
A pan profesor se už nesměje jenom očima. V tom okamžiku se směje celým tělem, celým svým JÁ. Vesele a bodře.
„Tak to tedy povídejte někomu jinému, že na nic nehrajete, když sledujete levou ruku a basový klíč.“
Nemám už co dodat, jedině to, že to byl hezký večer …
Schovala jsem si svůj rudý karafiát do knížky, aby nikdy neuvadl. Byla to první květina, kterou jsem dostala za svou uměleckou činnost. Všechny koncerty mají svá finále a po nich padá opona a zhasínají se světla …
MARTA MAREČKOVÁ OKO
