JOSEF VLACH - JAKO CESTA VESNICKÉHO CHLAPCE KE SVĚTOVĚ UZNÁVANÉMU UMĚLCI - 1.díl
S panem Josefem Vlachem jsem se osobně setkala jednoho zimního nedělního dopoledne.
Celá krajina byla tenkrát zasypána sněhem, slunce svítilo a třpyt sněhových vloček bolestivě řezal do očí. Šla jsem loudavě touto krajinou, přemýšlela o svém životě a práci, když tu najednou, kde se vzal tu se vzal, stanul těsně přede mnou šedovlasý pán se třemi zachumlánky. To co mě na něm velmi zaujalo byl velmi měkký melodický hlas. Byl na procházce se svými třemi vnučkami a velmi zaujatě jim něco vyprávěl. Drobotina se kolem něj něžně tetelila a když jsem je míjela, prostřední holčička na mě zvědavě vykulila své krásné hnědé oči. Byly tak veliké a moudré, že jsem v chůzi zaváhala. Najednou tichounce zašeptala: „To je můj dědeček.“ Pamatuji se, že jsem se na ní usmála a vyhrkla: „To je krásná holčička.“ Pán se také usmál a své malé princezny mi představil jednu po druhé: „To je Marinka, Madlenka a nejmladší Michalka.“ Pak jsme ještě spolu krátce rozmlouvali a podali si ruce s pozdravem: „Na shledanou.“ Když jsem přišla z této procházka domů, vyprávěla jsem tento rozkošný zážitek své přítelkyni Mirce Pokorné, u které jsem toho času bydlela, byla ihned doma a se smíchem řekla: „To byl určitě Pepíček Vlach.“ A byl…
Pak jsem se s ním již nikdy osobně nesešla. Ale v ten památný okamžik již osud psal s jeho rodinou moje dějiny. O několik let později jsem všechny tyto holčičky učila na klavír i s jejich mladším bratrem Josefem. Dnes tuto tradici přebral nejmladší benjamínek Jonáš. Se všemi dětmi nikoho nevyjímaje mám vřelý vztah, jejich maminka s tatínkem se mi stali milými přáteli již dřív a čas toto přátelství jen utužil. I s Danou Vlachovou, mladší dcerou pana Vlacha, mám hezký a citlivý vztah a její děti mám ráda ... Kdo má uši slyš!
Josef Vlach se narodil 8.6.1923 v malé vesničce Ratměřice na Sedlčansku. Jeho otec, vyučený řezník, měl malou živnost s hospodářstvím, ve kterém mu pomáhala jeho žena Anna. (Podobné prostředí v jakém vyrůstal i Ant. Dvořák) Jejich manželství bylo požehnáno kolébkou osmi dětí, z nichž Josef se narodil jako šesté dítě. Mezi děvčaty byl druhý, ale také poslední syn. O hudebnosti svých rodičů věděl Josef jen to, že tatínek muzicíroval v tamější vesnické kapele, právě na housle a že ve svém srdci choval velký obdiv ke všem dílům světových mistrů a maminka, že si při každé práci zpívala. Byl to právě onen čistý a prostý tón jejího hlasu, který ho později vždy a neklamně provázel při pozdější interpretaci děl. Vlachovy děti byly všechny nadané, ale s děvčaty se nepočítalo. Ale i tak tu byli dva schopní mládenci. Václav, který byl o patnáct let starší byl po otci schopný a nadaný houslista. Na vojně v Písku poznal Václav školu O. Ševčíka, který tam působil. Kromě jeho výrazné osobnosti na něj zapůsobila i jeho jedinečná metoda, známá pod jménem „Smyky a Technika“, ale nejen to, okouzlily ho i Kreutzerovy a Mazasovy etudy. Když otec zemřel, malému Pepovi bylo pouhých jedenáct let. A tak stal se jeho prvním učitelem, i když ne na dlouho, protože se musel ujmout hospodářství a tím byl osud houslí nadobro zpečetěn. Své housle musel ač nerad pověsit na světově proslulý hřebík. I malému Pepovi se životní cesta vesnického chlapce proměnila. Poslední rok školní docházky strávil u své starší sestry v Nové Pace, kam začal chodit i do hudební školy ke Karlu Svobodovi, který v něm brzy rozpoznal mimořádný talent a doporučil ho na konzervatoř, z čehož jeho mladý adept měl pramalou radost. Měl hudbu rád, ale spíše jako koníčka, než že by si ji uměl představit jako životní povolání a k tomu ještě ona nepříjemná vidina povinnosti, že by musel denno-dennně cvičit. „Ani nápad!“ Volalo jeho chlapecké srdce, které mělo rádo volnost, vesnické prostření a skotačení. Ale co naplat. Kolo osudu bylo neúprosné jako vyměřený čas dětských radovánek. Nakonec za něj rozhodla rodina.
Přijímací zkoušky na konzervatoř se konaly r.1938. Před komisí, která byla tehdy byla složena ze samých soudobých hvězd - J .Kociána, J .Feld, L .Zelenky, S. Nováka, B. Voldána a K. Moravece, hrál Josef odvážně a s nadšením. A výsledek? Samozřejmě, že byl přijat. Po prázdninách byl zařazen do třídy St. Nováka, koncertního mistra České filharmonie. S ním si prožil i své malé první peklo. Prof. Novák chtěl zlepšit jeho techniku z gruntu a tak odboural ve hře veškerá vibráta. Když přišly pololetní zkoušky, chudák Pepa neprošel a dostal podmínku. Nezbylo nic jiného, než tuto trpkou zkoušku zúročit. Rozhodl se, že už nikdy nebude nikoho slepě poslouchat. Tak proběhly pod tímto přísným vedením tři roky. Ve čtvrtém roce byla situace neudržitelná. Se sluncem jeho talentu roztála i přísnost a strohost prof. Novákova. Začal ho mít rád jako syna. Vykání, které pro něj bylo jedinou možnou formou, přešlo po jedné skvělé interpretaci díla v nekontrolované tykání a tak už zůstalo. V pátém ročníku (1943-1944) bylo jeho studium násilně přerušeno. Byl nasazen do německého divadla v Ústí n. Labem, kde hrál v orchestru. Kromě své práce dával i kondice členům orchestru. S prof. Novákem udržoval kontakt po celou dobu války, občas si k němu dojel i pro cenné otcovské rady a pokyny. Bohužel jejich kontakt krátce po skončení války byl násilně přetržen, neboť prof. Novák umírá. Když se chod země navrátil zase do starých kolejí, začal opět studovat. Nejprve u prof. Micky, potom u prof. Šlajse, u kterého absolvoval s Čajkovského houslovým koncertem za doprovodu FOK. V roce 1947 byl přijat na nově zřízenou AMU k prof. Feldovi. Když i on později odešel do důchodu, přešel k prof. Pekelskému, u kterého absolvoval Brahmsovým houslovým koncertem - opět s FOK. Kromě houslí studoval J.Vlach také violu a komorní hru. Ještě za tohoto studia se objevil roce1940 Václav Neumann (pozdější šefdirigent České filharmonie) a oslovil ho, zda by nechtěl hrát s ním v kvartetu 2.housle, kde on sám hrál prim, jeho bratr Jiří violu a Ant. Kohout violoncello. Samozřejmě, že mladý a nadšený Vlach neodmítl. V muzikální rodině Neumannových prožil mnoho krásných okamžiků. Hráli Beethovena, Dvořáka, Nováka, Janáčka, což se mu později velmi hodilo. Ve studiu komorní hry pokračoval u prof. Moravce, který své nadšení pro kvarteto přenesl i na tohoto studenta. Rok 1946 byl pro J. Vlacha zcela zásadní. Na scéně jeho života se tentokrát objevil Václav Talich. Tak se Vlach dostal do těsné blízkosti jednoho z největších dirigentů své doby - nyní již jako koncertní mistr Českého komorního orchestru. Tam měl Talich více času než v jiných orchestrech na realizaci svých představ a nápadů. Zde mohl mladý Vlach přímo u pramene sát interpretační tradici tohoto genia, kterou později sám rozvíjel. Lidsky i umělecky si byli oba velmi blízcí. Po únoru 1948 Ústřední výbor NF rozhodl, že orchestr muže pokračovat ve své práci s podmínkou, že se zřeknou Talicha. Protože jednohlasně použili práva VETA, byl tento orchestr oficiálně rozpuštěn. Po této smutné životní etapě vstupuje roce 1947 J. Vlach do České filharmonie, kde později dostal nabídku na zástupce koncertního mistra. Odmítl. Jeho srdce neklamně volalo po komořině. Jak jinak než kvarteto.
VLACHOVO KVARTETO
I toto těleso vzniklo z velkého Vlachova nadšení. Z Talichova ČKO znal violistu S. Soukupa, a cellistu V. Moučku. Společnými silami vyhledali ještě houslistu V. Snítila.
V tomto souboru začali hrát tak říkajíc na vlastní pěst. Neměli ani mecenáše, ani státní podporu. Hlavní náplní byla práce.(Cvičili intenzivně pětkrát v týdnu, 4-5 hodin). První veřejný koncert se konal 16.března 1950 v Domě umělců v Praze. Nově založené kvarteto upoutává dokonalou technikou, přísnou rytmizací a rozmanitou škálou dynamiky a barev. Pak následovaly koncerty i v dalších českých městech.
V jejich repertoalu se objevil Haydn, Beethoven, Dvořáka, Janáček.
Jaký byl výsledek?
Úspěchy a zase úspěchy. Pak přišel roce 1954, který byl pro životní události J. Vlacha doslova nabitý. Na přehlídce soudobých skladatelů získává II. kvartetem I. Krejčího autorovi státní cenu. Pozor! Na mezinárodní soutěži v belgickém Liege, jako zcela neznámý soubor, získávají Vlachovci 1.cenu. (Této soutěži byla přítomna i belgická královna). Jeho štěstí bylo nepopsatelné a rok velmi příznivý, protože právě tento úžasný rok završil ještě v prosinci sńatkem s vynikající houslistkou Danuší Trellovou, se kterou později měli dvě dcery - Janu a Danu, obě opět vynikající houslistky.
MARTA MAREČKOVÁ OKO
