Prof. VLADIMÍR SOMMER 2.díl - GENIALITA, KTERÁ NEDOZÍRNÝM ZPŮSOBEM OVLIVNILA MŮJ ŽIVOT
V mém životě se často objevoval zvláštní jev, že mě nejdříve uchvátilo nějaké dílo, které mě potom ovlivnilo na celý život a později jsem měla to převeliké štěstí, že jsem se se samotným interpretem nebo skladatelem mohla sejít osobně. Snad díky Boží prozřetelnosti se mi stávalo a to ne v řídkých případech, že jsme se i stávali přáteli. Ne jinak tomu bylo i v osobě génia V. Sommera. Určitě vás bude zajímat, co tak silně zasáhlo moje srdce.
Byla to “Vokální symfonie pro mezzosoprán, sbor orchestr a speakra, dokončená roku 1958. Pamatuji se, že když jsem ji slyšela poprvé, zapůsobila na mě jako blesk z nebe. Při jejím poslechu jsem zapomněla na všechno na světě. Cítila jsem jen jakési nevysvětlitelné odhmotnění a silné elektromagnetické pole, které mě ovládá jako bych se ocitla v jiném světě, kde přestala fungovat gravitace zemská i astronomický čas. Vnímala jsem jen atmosféru, která vyjadřovala napětí, neklid a lidskou rozervanost. Symfonie zde zpracovává tři obrazy, ve kterých drtivým způsobem ukazuje i varuje před zrůdným nebezpečím lidského násilí.
V. Sommer v době totality nebyl nikterak prosazován, i když jeho dílo patří k největším skvostům a k nejzávažnějším plodům české hudební tvorby 20. století. Plně odpovídá jeho naturelu bojovníka za lidská práva, kde není místa pro neplodnou banalitu a lhostejnost. Jeho geniální tvorba mu doslova nabízí možnost k vyjádření se k sociálním problémům doby, kde v nejširším smyslu bojuje především za důstojnost člověka. Tím současně dává prostor k vyjádření některých palčivých problémů každě lidské existence, kde jeho skladatelský jazyk a um vykazují silný intelektuální a expresivní náboj a hluboké zanícení. Tento rys je snad nejostřeji znát právě již ve zmíněné „Vokální symfonii.“ Pokud budeme chtít toto dílo charakterizovat, musíme se zastavit především u výběru textů. První je: F. Kafka- „V noci.“ Vyjadřuje zde konfliktnost lidského vědomí touhy po životě na jedné straně a strachu ze smrti válečné noci na straně druhé. Mluví o proměně psyché mladých životů ve válce, strachu ze smrti a bolestných vzdeších, když spí. „Pod chladným nebem, na tvrdé zemi, znaveni ležíce, kde před tím stáli ...“
Jedná se o meditaci mladého vojáka, který vidí nesmyslnost války stejně jako množství zmařených životů, ale který se musí vyrovnat s neřešitelnou situací, která je vyjádřena nakonec jakýmsi ideálem každého mladého člověka - Být alespoň prospěšný … „ Jeden bdít musí …“
Druhý obraz „Sen“ zpracovává Raskolnikův sen o lidské bestialitě v podobě ubití koně z Dostojevského románu „Zločin a trest“. Současně burcuje proti masové ignoraci vůči zlu, otrlosti a fanatismu. (Proč koníčka ubili?)
Třetí obraz je zpracování básně na text C. Pavese: „Přijde smrt a bude mít tvé oči.“
Zde řeší jádro samotné podstaty lidského smutku.
Po sametové revoluci mu byl právem udělen vavřínový věnec, který si plným právem zasloužil. Bohužel dlouho se z něj nestačil těšit, neboť v srpnu 1997 umírá.
K jeho úžasným dílů patří neméně zajímavá „Antigona“ – předehra k Sofoklově tragedii pro velký orchestr, kterou věnoval Mirce Pokorné, dále „Koncert pro housle a orchestr“ a „Symfonie pro smyčce“. V poslední době vytvořil „Sinfonii da requiem, Klavírní sonátu, Smyčcový kvartet in h“ a z koncertních skladeb „Violloncelový koncert“, ke kterému mám opět svůj osobní vztah. V. Sommer dlouho hledal interpreta pro jeho premiéru. Jednou jsem se s jeho vědomím vypravila za M. Ericssonem s otázkou, zda by ho nechtěl hrát. Byla jsem přesvědčena, že to je ten jediný interpret, který by plně dokázal vstoupit do duše i nároků tohoto díla. Bohužel zdvořile odmítl. Chápala jsem ho, neboť bylo již po premiéře a připravovala se i nahrávka s D.Weissem. Dodnes mě tento pocit neopustil. Letos mě ale svitla nová jiskřička v podobě P. Nouzovského. Když jsem ho slyšela hrát, opět se mi vybavil zmíněný koncert. Po jeho koncertě jsem mu to řekla. Usmál se a řekl, že o tomto fantastickém díle ví, ale že je co do paměti i interpretace velmi náročné, ale že poprosí prof J. Paleníčka, aby ho mohl u něj studovat. Je to příslib a mé nejvřelejší přání, aby ho mé uši tady na zemi a Vladimírkovi v nebi slyšely.
Co dodat:
Vladimíra Sommera jsem poznala i jako prof. na Hudební vědě na KU, i když bohužel jen krátce. Nikdy nezapomenu na jeho přednášky, na jeho elán, se kterým okouzloval a strhoval své posluchače, ani na naše soukromé procházky s jeho synem Jakubem v pražské ZOO. Zatímco Jakoubek obdivoval zvířátka a nejvíce miloval koně v pruhovaném pijamu, my dva jsme vedli nekonečně dlouhé hovory o muzice. Byly to úžasné chvíle, kdy vyprávěl a od srdce se smál, ve kterých dokázal zapomenout na svá trápení, kterých nebylo málo a která mu přinesl život v různých podobách. Jedna byla i ta, že jeho tvorba byla znevažována, protože podle tehdejších měřítek její koncepce neodpovídala socialistickému umění. ( I když paradoxně po osvobození se angažoval i v budovatelském úsilí vytvořením zdařilých masových písní a sborů.) Měl i svá bílá místa, ve kterých rád vzpomínal na mládí, přátele, ale hlavně na svou maminku. Plně si uvědomoval čím pro něj byla a jak se mu obětovala. Svůj synovský dík a vděčnost za vše, čím mu byla, vyjádřil velmi citlivě s láskou ve dvou dojemných písních: “Můj domov“ a „Jak často po mamince touvám“ pro mezzosoprán a klavír.
Do nejdelší smrti na toto výjimečné přátelství nezapomenu. Jeho fotografii mám postavenou na klavíru. Denně, když hraji, se dívám se vzpomínkou do jeho tváře plné úsměvu a lásky, neboť dobra není nikdy dost A v duchu se ptám: „ Pane Sommer, co byste řekl mým článkům?“ Bez Vás bych je nikdy nenapsala. Za vše čím jste pro mě byl a co jste mi dal mnohokrát děkuji!
