Václav Hudeček

 

    

OZDOBA KONECERTNÍHO PODZIMU HOTELU MYŠLÍN

Dne 7. září 2003 vystoupila známá hvězda houslového nebe zasl. umělec Václav Hudeček .V.Hudeček upoutal na sebe pozornost již v dětství.Studoval na pražské konzervatoři u J. Micky a na AMU u prof. V. Snítila. Svoji strmou cestu mezi  českou a mezinárodní interpretační elitu  zahájil v šedesátých letech. V listopadu 1967 vystupoval na koncertě v Londýně s Royal Philharmonic Orchestra.
O den později si ho poslechl se zájmem legendární D. Oistrach, který jej od tohoto večera vedl pedagogicky konzultačně v Moskvě až do své smrti. Od svého londýnského debutu vystupoval po celém světě. S výběrem z předních klasických a romantických houslových koncertů a s recitálovým programem sahajícím od G. H. Häendla až k současnousti, dosáhl obrovité popularity doma i značných úspěchů v řadě evropských zemí, USA, Japonsku.
Dnes obohacuje mladou generaci svojí pedagogickou prací v Luhačovicích. Hudečkovo sympatické vystupování a jeho strhující technická suverenita okouzluje obecenstvo bez rozdílu věků. A právě 7. září, kdy vystoupil spolu s  prof. AMU Petrem Adamcem, strhujícím způsobem uvedl posluchače do průřezu české klasické hudby. Jako první zazněla Sonáta Fr. Bendy, kde hned v  úvodním „Moderátu“ uchvátil srdce posluchačů melodickou linkou klasicismu. Jeho vyrovnané tempo s kaskádami lehkých briliantních tónů nenápadně přešlo ve snivé Affetuoso 2. věty, které pak bylo akcentováno 3. větou „Presto“ Bravurní technika s rychlými přechody ukázala nejenom na temperament umělce, na jeho technické proměny od exprese do jemného uklidnění i mistrovské přenesení se do doby klasicismu.
Po tomto klidném, náladově vyrovnaném klasicismu, jako bomba zapůsobila na psyché posluchačů druhá skladba - „Sonáta G dur“ B. Martinů. Zde se ve všech třech větách výrazně uplatňuje jeho přínos poválečné avangardy od projevu expesionistické výrazovosti až po výrazné podněty neoklasicismu. Sonáta je plná charakteristického Martinovského napětí. Přináší s sebou poválečný neklid, zvukové vyjádření jako jsou rychlé smyky střídané s melodickou linkou v dráždivém tempu stimulované vibráty a klavírem. Jedinečný doprovod prof. Petra Adamce dokonalá souhra, to vše velmi strhujícím způsobem přiblížilo jedinečnost tohoto dobového dramatu.
Do třetice: Leoš Janáček - další velký dramatik a český skladatelský skvost. Tentokrát nám byl přiblížen „Sonátou pro housle a klavír.“ Jako blesk proťal sál prudký nástup „Con motto,“ misrovská technika a velké drama klavírního doprovodu. Rychlé střídání obrazů, strhující technika od piccikata - vydrkávání přes kaskádovité sestupy, ječivé smyky, rychlé vibrace tónů, disharmonii až ke krásnou jímavou  melodickou linku - to všechno mluví o životním dramatu tohoto genia.
Jakoby každá skladba byla výpovědí  jeho života, bolestnou obžalobou smrti jeho dvou dětí, (dvouletého Vladimíra a později i jeho milované dcery Olgy) stejně jako nahlédnutí do jeho duše plné přetékající lásky k rodným Hukvaldům.
Závěr koncertu pak patřil našemu dalšímu velikánovi a propagátorovi čs. hudby, zejména v Americe, Antonínu Dvořákovi. Chmurnou náladu B. Martinů a L. Janáčka vystřídala dvě romantická díla tohoto autora. “Romantické kusy op.75 a „Sonatina G dur.“ Romantické kusy nám přibližují celý neobyčejně milý a dobrácký rys Dvořákovy povahy. Toto dílo bylo napsáno  pro několik studentů, kteří bydleli u jeho tchýně jako nájemníci. Původně se jednalo o „Terceta C dur.“ Když byl ale se vším hotov, ukázalo se, že tyto skladby jsou pro studenty příliš těžké. Dvořák zasedl ke své práci znovu. Tímto způsobem  vznikla dvě dílka nová „TERCET a ROMANTICKÉ KUSY,“ které svědčí nejen o jeho mistrovství, nýbrž také o jeho dobrém srdci. Romantické kusy mají pět částí: Allegro moderato, Allegro maestoso, Allegro appasionato, Largetto. Ve všech částech se Dvořák představuje v celé své nádheře, ušlechtilosti, velkorysosti a rozlehlosti, tak jak to chápala jeho citlivá a lyrická duše s jeho vyšším duchovním rozměrem. Krásná melodická linka, čistá harmonie, snivost se vší touhou a vyznáním hlubokých citů.
Jako poslední zazněla „Sonatina G dur.“ Tuto skladbu napsal jako jubilejní dílo  pro svého desetiletého syna, který se učil hrát na housle a pro svoji dceru Otylku, která opětně hrála na klavír. Tato práce ač jednoduchá, plná půvabu, je zvláště pak přitažlivá, jak tomu i ostatně u hraček bývá – pro ty, jimž nebyla určena, totiž pro dospělé, zralé hudebníky, jak opětovně dokázali tak velcí mistři jako jsou právě Václav Hudeček a Petr Adamec. Na této miniatuře ukázali nejen mistrovství A. Dvořáka, ale i svoje. A tak jsme se s nimi mohli podělit o briliantní optimistický nástup, temperamentní vyjádření nálady, robustnost mladého veselí. Tato hračka, ale vážně pojatá, byla autorem vytvořena se vší láskou otce …
A s touto láskou byla i interpretovaná. Děkujeme mistrům V. Hudečkovi a P. Adamcovi za krásný večer, který bude pro všechny přítomné nezapomenutelný i za to, že nám tak skvělý interpretační výkon věnovali jako sponzorský dar.
Marta Marečková